Pokrytec

Jabloň nechce být uznána – ale já
opakovaným pokusem o sebestvrzení
zalévám smysl svého vědomí
latexem slov, jež nikdy nebudou mít
barvu kamene, chuť slunce, nebo vůni letní vody

Čím starší, tím zbytečnější
(schopnost prožívat náleží mladým)
zahlédnu-li jabloň, spěchám vyrvat ji
ze skály skutečnosti, obrazem ve druhém pádě opařit
(prvním je pád vědomí z jabloně)

Když pak jdu po setmění praznámou alejí
poznávám po vůni, že nedaleko hoří
kus lidské kůže, nebo že chlupy
jak básně z mé pýchy vykvétají
- nejsem na světě sám